Čím dále je bezprostřední nebezpečí od centrálních světů, tím více se život na nich začíná vracet do normálu. Bohužel i se všemi neduhy, které k tomu patří. Demokracie s sebou přináší politické handrkování a dříve bratři ve zbrani stojí nyní proti sobě a snaží se na úkor druhého získat co nejlepší post ve vládní hierarchii.
Mezitím se v odlehlejší části galaxie ujímá velení poslední z imperiálních velkoadmirálů a činí první kroky k realizaci svého do detailu promyšleného plánu na „konečné vítězství“. Vyzbrojen především šesti hvězdnými destruktory třídy Imperial, až nadpřirozeným strategickým umem a znalostmi hodných Císařových nejdůvěrnějších, spouští kampaň, která by pod nikým jiným neměla šanci na úspěch.
Z princezny Leiy a Hana Sola se stali manželé a společně čekají na příchod potomků – mají se jim totiž narodit dvojčata. Jejich životy jsou však na světelné roky vzdálené tomu, co bychom nazvali šťastným až do smrti. Leia je naplno zaměstnaná vládní garniturou a Han je neustále na cestách, aby pomohl udržet prozatím křehké galaktické zřízení v chodu.
Luke jakožto poslední Jedi a hrdina rebelie také slouží Nové Republice. Tíží jej však fakt, že jeho výcvik není ani zdaleka dokončen, přičemž už není nikoho, kdo by mu zbylá tajemství Síly poodhalil. Jak má vychovat další generaci rytířů, když si není jistý sám sebou? Leiiny děti se brzy narodí a už v lůnu projevují velké nadání v Síle. Jek jen je bude učit? Odpovědi na své otázky zatím nemá, ale ví, že čas na jejich řešení se krátí.
O pár systémů od Coruscantu dál - na lesy pokryté planetě Myrkr - sídlí pašerácká organizace Talona Karrda. V dobách války se jí daří a díky schopnostem a znalostem svého šéfa je na špici branže. Karrde není žádný hlupák a ví, že úspěch nemůže připisovat jen sobě - jeho společnost může být jen tak dobrá, jak dobří jsou její členové - a právě nejšikovnějšího z nich se zrovna chystá jmenovat svojí pravou rukou.
Velitelské rozhodnutí: Navzdory tomu, co si lze přečíst v nejrůznějších článcích na internetu, Thrawnova trilogie není ani zdaleka prvním dílem rozšiřující vesmír Hvězdných válek. Není ani tím, co položilo základy kanonu známého pod písmenem C. Je však bezesporu dílem, díky kterému se universum rozrostlo do současných rozměrů. Je větrem, jenž rozfoukal plamen do okolí a zažehl zájem nespočtu fanoušků, který přetrvává dodnes.Na počátku devadesátých let vládl v galaxii chaos. Ovšem ani ne tak politický či sociální jako spíše koncepční. Existoval děj prvního románového pokusu s názvem Splinter of the Mind's Eye – vyprávěný autorem A.D. Fosterem. Kniha vznikla roku 1978 a to pouze na základě znalostí Nové naděje (tehdy jednoduše zvané Star Wars), což přineslo první velké rozpory v kontinuu. Byla tu bezpochyby velmi vydařená trilogie od Briana Daleyho o Hanu Solovi – také stará jako počátek ságy sám. Rozporuplná trilogie zaměřená na Landa Calrissiana a konečně i rozsáhlá komiksová série od Marvelu (107 sešitů ve kterých se autoři ani v nejmenším nebáli upustit uzdu své fantazii, čímž vytvořili úctyhodnou škálu úžasných postav, ale zároveň i stejně nezapomenutelných fantasmagorických přestřelů). To vše vzniklo nezávisle na sobě, bez nějaké explicitní snahy tvořit kontinuálně jednotný a ucelený příběh s jasně danými pravidly a zákonitostmi - a právě to se mělo změnit.
Když Timothy Zahn připravoval svůj první román zasazený do světa Hvězdných válek s pracovním názvem Divoká karta, byl požádán, aby do textu zakomponoval záležitosti z tehdy vycházející hry na hrdiny od West End Games (tím prapůvodním RPG, kde spolu hráli lidé, nikoli člověk s počítačem). Požadavek přijal a nezůstal jen u něho. Přihlédl i k materiálům z již zmíněné trilogie o Hanu Solovi, zohlednil Vánoční speciál a především připravované dílo perfektně provázal s filmovou trilogií.
Své si ke knize řekl i vydavatel. Od roku 1987 měl totiž Bantam rozjetý literární projekt s titulem Divoké karty (jehož editorem byl mimochodem George R. R. Martin). Aby nedošlo k matení čtenářů, musel být Zahnův román přejmenován. Po menších peripetiích zvítězil název Dědic Impéria.
Přízrak minulosti: Při psaní na základě filmové trilogie si Timothy počínal tak perfektně, až stvořil jednu z nejsignifikantnějších vad, která lze jeho dílu vyčíst. Text se svojí dynamikou vyprávění a rozdělením na scény více podobá filmu než klasickému románu. Hned úvodní kapitola rozhodne, zda si čtenář příběh zamiluje nebo jej odsoudí, protože už z prvních řádků textu je jasně cítit, že jsou psané na zakázku (ostatně jako všechna díla Hvězdných válek). Ušité na míru fanouškům a poskládané tak, aby dokonale zachycovaly onu jedinečnou atmosféru předlohy. Pokud čtenář nepřistoupí na pravidla tohoto fanservisu, a bude v knihách hledat vyšší smysl než „pouhou“ zábavu z radosti návštěvy fantazie a kreativity plné galaxie, bude zklamán. Není to však na škodu. Právě naopak. Thrawnova trilogie se díky těmto specifikům stala vstupní branou do světa rozšířeného universa. Jakýmsi testem, který čtenáři okamžitě sdělí, zda pro něj má význam ponořit se do enormně velkého a komplexního světa nebo jestli má zůstat u konzervativního fanouškovství a užívat si jen filmů či popřípadě her.Podobně jako Nová naděje se Dědic Impéria i jeho dvě pokračování nesou na vlně pohádkovosti. Dobro a zlo mají své představitele jasně určené. Děj sleduje převážně vyvolené jedince či malé skupiny, ovšem dopady jejich jednání mají vliv na celou galaxii. Navzdory technickému názvosloví a žargonu Hvězdných válek je text spíše jednodušší a snadno čtivý. Co Zahna odlišuje od ostatních autorů universa je vysoký počet hlavních hrdinů, umně zašmodrchaný, rozvětvený děj a hlavně kauzalita. Každá akce je zvažována ze všech stan a reakce na ni jsou pak logickou odpovědí. Nikdo v knize není bohem, Síla má své limity, platí fyzikální zákony a prakticky nic nepřekračuje přijatelné hranice mezi sci-fi a fantasií utrženou ze řetězu.
S pohádkovostí souvisí i náhody, kterých je příběh plný. Ať je galaxie jakkoli velká, hrdinové se v ní setkávají s pravděpodobností obyvatel nějakého amerického maloměstečka. Člověk by byl i ochoten nad tím přimhouřit oko, protože ví, že tak to prostě ve fikci chodí, ale umělé načasování oněch střetnutí je tak zřejmé, až bije do očí. Zahn se snaží je ospravedlnit, co to jde, ovšem dle mého názoru neúspěšně.
Kejkle: Jednou z věcí, kterou rozšířenému universu konzervativní fanoušci vyčítají, je pokřivování předchozích událostí a jejich alternativní vykládání. Nemluvím ani tak o retconech, které jako nástroj udržování kontinua dělají příběhu neocenitelnou službu. Mám na mysli upravování událostí čistě pro potřeby nového díla. Takových je v Dědici Impéria hned několik. Záleží čistě na čtenáři, jak je přijme, ale nemůže se jim vyhnout. Příkladem budiž ta nejzásadnější úprava z knihy (bitevní meditace), která má dopad na celou řadu dalších komiksů, románů a dokonce i her. Pokud ji čtenář nepřenese přes srdce a pustí se i do jiných děl universa, je pravděpodobné, že se s ní bude muset vyrovnávat znovu a znovu a znovu.Zahn je také jedním z prvních, kdo přišel s potřebou tlumení Síly, aby Lukovi mohl poskytnout dostatečnou výzvu. Pro některé je tato překážka rouháním, pro jiné geniálním tahem. Fanoušek, který patří k první skupině a rozhodne se ve sledování příběhu universa pokračovat, bude postupně nucen skousávat stále větší a silnější variace typů potlačování Síly. Patrně až do momentu, kdy jeho trpělivost přeteče a následkem toho se přestane čtením románů zabývat. U čtenáře z druhé skupiny je naopak pravděpodobnější, že bude nadšen z každé další překážky, kterou autoři před Luka a jeho následovníky postaví, a užije si i takové kontroverzní protivníky, jakými jsou Yuuzhan Vongové. Až taková je selektivní schopnost Thrawnovy trilogie.
První kontakt: Jestli platí pravidlo, že dílo je tak dobré, jak je povedený hlavní záporák, pak Thrawnova trilogie nemá v rozšířeném universu konkurenci. Velkoadmirál Thrawn je (podobně jako Vader ve filmech) ztělesněním dokonalého padoucha. Aura záhadnosti, která jej obklopuje, genialita šachového mistra s jakou si počíná při svém tažení proti Nové Republice a sálající až hmatatelné charisma, kterým disponuje, z něj činí neodolatelnou postavu. I když romány čtěte hlavně kvůli Lukovi, Hanovi a Leie, musíte Thrawnovi fandit. Vadou na jeho kráse je snad jen místy až přehnaná prozíravost. Dokáže číst viděné situace s takovou přesností a hloubkou, že se jeden nestačí divit, jak s takovým mozkem mohlo kdy Impérium proti rebelům prohrát. Proč se tomu tak stalo a kde byl v dobách nejzásadnějších bitev, je naštěstí později vysvětleno v jiných dílech universa.Jedním z dalších zdařilých charakterů je Mara Jade. Zatímco Thrawn plní úlohu protiváhy celé Nové Republiky, Mara vyvažuje magnitudu Luka Skywalkera. Ačkoli je vám od prvního setkání s ní jasné, kam ji osud zavede, s radostí se s ní na tu cestu vypravíte a patrně budete i překvapeni, jak dlouhá nakonec bude. Je otázkou, jak moc si Zahn zaslouží být za vytvoření Mary oslavován. Je perfektní, o tom není sporu, ale její atributy jakoby z oka vypadly Shiře Brie alias Lumiye, představené o dekádu dříve v klasických komiksech od Marvelu. Pozadím svého života se moc neliší. Vlastně ani vztahem k Lukovi. Ovšem dalším vývojem a úlohami v budoucí příběhové linii se jejich zprvu společný profil rozchází a obě si pro sebe uzurpují zcela unikátní charakter. To už ale opravdu hodně předbíhám, takže zpátky k Dědici Impéria.
Talon Karrde je chlápek, co převzal business s pašeráctvím po smrti Jabby Hutta. Teda, tak jednoduché, jak to říkám, to nebylo, ale to je spíš námětem duologie Ruky Thrawnovy. V Dědici Impéria je důležité, že má nyní šedou ekonomiku pod palcem on - a protože na rozdíl od bývalého kingpina vládne přirozenou autoritou a při obchodování používá hlavu místo gamorreanských svalů, snadno si získá i respekt čtenáře. Navzdory velkému úsilí, které Karrde vyvíjí, aby tomu tak nebylo, je hrdinou vedeným čistě osudem. Zatímco ostatní postavy mají svůj cíl a jdou si za ním, Karrde má od začátku románu vše, co si jen kdy mohl přát. Jeho ambicí je tedy pouze udržet si svůj status a neudělat zbytečně chybný krok, který by jej mohl něco stát. Okolnosti mu ale nepřejí, neustále mu hází klacky pod nohy a nutí jej, aby vystoupil ze svého pohodlného úkrytu a aktivně se zapojil do galaktického dění. Je nesmírně zábavné sledovat, jak se ze všech sil snaží mít situaci pod kontrolou, ale místo toho se do věcí jen čím dál víc zamotává, až ztrácí i vlastní půdu pod nohama.
Poslední top postavou, o které bych chtěl mluvit, je bothan Borsk Fey'lya. Je to politik každým coulem. Stojí sice na straně Nové Republiky, ale jeho touha získat co největší moc jej řadí spíše do éry konce Staré Republiky. Účel pro něj světí prostředky a pomocí ostrých loktů a dlouhých prstů se nezdráhá za svým cílem jít jak říkajíc přes mrtvoly. V prvním románu trilogie vystupuje sice jen okrajově, ale je na něj hned několikrát upozorněno a čtenář tím pádem tuší, že to s ním v budoucnu nebudou mít hlavní hrdinové jednoduché.
Ani vedlejší postavy nespadají do škatulky snadno zapomenutelných (přestože s většinou z nich už další autoři nepracují). Charaktery jako Pellaeon, C'baoth, Winter, Rukh, Khabarakh, Ghent, Salporin či Ralrra nemají v knize moc prostoru, ale i to málo odstavců, ve kterých se mihnou, stačí na jejich nesmrtelnost.
Noví hrdinové jsou tedy vyobrazeni skvěle. Kdo se však nedočká moc velké pozornosti ve smyslu uvedení, jsou charaktery z filmů. Luke, Leia a Chewie zůstávají prakticky stejní, jako v Návratu Jediho (když opomenete fakt, že princezna je v jiném stavu). Han a Lando prodělali pět let vývoje a z ničemů se z nich stali počestní občané. Ovšem že by to byla až tak velká změna, to se říct nedá. Čtenářova znalost zbytku postav (droidů, bývalých rebelů a poražených Imperiálů) je pojata jako samozřejmost. Pokud si z filmů nepomatujete kdo byl Wedge, jakou úlohu plnil Ackbar a co představovala Mon Mothma, nezbyde vám, než si udělat promítací večer nebo se s neznalostí jejich původu smířit.
Co ohledně postav považuji za geniální, je fakt, že Zahn nechává své charaktery učit se nejen z chyb vlastních, ale i ostatních. Což je mimochodem další důvod, proč před čtením zhlédnout filmy. Vím, že se již opakuji, ale provázanost s nimi, je prostě nevšední.
Všeobecně lze říct, že autor úspěšně využívá protagonisty staré, ctí jejich předlohy a nechává je nadále růst a rozvíjet (některé více některé méně). Zároveň přináší hrdiny nové, neokoukané, dostatečně silné a zajímavé, kteří mají šanci se vedle těch již osvědčených prosadit. Věnuje přitom pozornost oběma skupinám rovnocenně a to tak bravurně, až si čtenář v určitém bodě knihy uvědomí, že Luke, Han a Leia už nejsou jedinými, které ve Hvězdných válkách stojí za to sledovat.
Mezigalaktická výprava: Coruscant, celá planeta je jedno velké město, vysvětloval Ric Olié v Epizodě I mladému Anakinovi Skywalkerovi. Pro miliony fanoušků to bylo poprvé, co se s úchvatným galaktickým centrem setkali. Ti sečtělejší o jeho existenci však dozvěděli o mnoho let dříve a to právě díky Dědici Impéria. Zahn použil koncept Imperiálního hlavního města z klasického marvelovského komiksu (č. 63) a rozvinul jej blíže do podoby, jak ho známe dnes. Coruscant se tak stal příkladem toho, že vztah filmů a rozšířeného universa může být symbiózní.Ať už je váš názor na Vánoční speciál jakýkoli, jedno mu upřít nelze – daroval nám Kashyyyk. Marvel jej ve svých sešitech rozpracoval a Zahn v Dědici Impéria dokreslil. Specifická architektura města Rwookrrorro, wroshyrské stromy, kultura Wookieeů to vše dává dohromady perfektní pocit ze čtení sci-fi, jak má být. Navíc díky příběhové linii, která se na planetě odehrává, dostává Chewie lehce významnější roli, což je tak vzácný stav, že se musí ocenit.
Třešničkou na dortu mezi planetami je však ryze nový Myrkr. Stejně jako Kashyyyk jde o stromy posetou kouli, jen s tím rozdílem, že se na ní netyčí do kilometrové výšky. Jsou více pozemské, ovšem ne tak docela. Poskytují totiž domov velmi exotické fauně. Dvěma speciálním druhům obzvláště. Jednomu, který hraje významnou roli právě v Thrawnově trilogii, a druhému, který se postará o rozruch v pozdější sérii Nového řádu Jedi. Právě díky těmto zvířatům se Myrkr pro rozšířené universum stává stejně důležitou planetou, jako třeba Tatooine.
Setkání v mlze: Zahn se nedrží zpátky a po vzoru kantýny v Mos Eisley či Jabbově paláci obohacuje galaxii o řadu nových mimozemšťanů. Nicméně mnozí z nich upadnou v zapomnění stejně tak rychle, jak jsou představeni. Pouze jeden inteligentní druh Dědice Impéria přežije a neodmyslitelně se zapíše do archivů universa. Noghriové. Svalnatí, štíhlí a hrůzu nahánějící válečnici, jejichž zabijácký um je třeba mít v úctě. Bohužel se znovu nemohu autorovi poklonit za skvělý nápad, protože stejně jako Mara, i oni vychází z jisté už dříve viděné předlohy a tím pádem nejsou tak úplně originální. Podobnost s rasou Nagaiů (opět marvel) je více než zřejmá. Naštěstí je Zahn natolik kreativní, že své Noghrie napsal tak perfektně (jako Maru), až mi ona simularita nevadí. Odbočka: Probrali jsme to podstatné, tak je čas se vrhnou na to nejpodstatnější – mé oblíbené detaily.I kdyby byl Dědic Impéria strašnou knihou, jeden bod hodnocení si zaslouží za jistý blahodárný nápoj. Řeč je o horké čokoládě. "Navzdory pochybnému původu", božské tekutině, která se z nějakého důvodu stala pro Hvězdné války ikonickou.
Úsměvná je fráze, kterou si říká Luke: „But whether I do or not, it's something I have to try.“
Lando je takový Bruce Wayne. Sice nemá superschopnosti, ale zato je bohatý, má plášť a hlavně ty zdaleka nejlepší hračky. Což mimochodem platí i po zbytek universa.
Zahn si libuje v používání nevšedního sardonic (cynický). Stejně jako severský bůh Thor je mistrem kladiva. Atmosféru nechává houstnout za zvuku několika tepů srdce. No, a když se chce pobavit, dá Pellaeonovi za úkol pochopit, co to sakra Thrawn po něm chce.
Úžasná myšlenka, že by mohl existovat svět bez zbraní, je rozvinuta hned v několika románech. V Dědici Impéria je takovým světem Bimmisaari. Bohužel žádného autora nikdy nenapadlo, že pokud něco takového má existovat, pak by pravděpodobně měli návštěvníci odjinud odevzdávat zbraně už na orbitě a hlavně se na povrch nedopravovat ve svých po zuby ozbrojených frachtácích, nýbrž v planetárních „autobusech“. Scéna z knihy je tomuto paradoxu sama důkazem a divím se, že to Zahna při psaní netrklo.
Vzpomínáte na dlouhá zasedání senátu z prequelů, které mnohé fanoušky dodnes vytáčí? Hádejte, odkud je Lucas pochytil!
Vize budoucnosti: Dnes už máme rok 2018. To znamená, že příběh Dědice Impéria je starý bezmála 30 let. Při svém zrodu se podpíral o několik románů a vcelku slušnou kopu komiksů. Když vyrostl, dostal dva sourozence a společně s nimi se stal pilířem nepopsatelných rozměrů. Množství děl, které na Thrawnovu trilogii ať už přímo či nepřímo navázaly je neuvěřitelné. Ne všechny jej však ctily, jak by se slušelo. Některé proto, že materiálů nutných ke sledování už bylo příliš, některé proto, že sledovaly kanon s vyšší důležitostí a zbylé proto, že jednoduše sami vyšším kanonem byly.Při čtení trilogie dnes tedy narážíme na skutečnosti, o kterých už víme, že se nakonec odehrály jinak. V případě Dědice Impéria se jedná zejména o scény, ve kterých: Luke bojuje svůj „první“ letecký souboj jako Jedi; se C-3PO chová jako sériový droid z továrny; je vztah hlavních hrdinů s Landem totožný s tím, jaký byl na konci EVI; jsou Sithové popisováni jako temní Jedi; kloni nesouhlasí s tím, co o nich víme z EII.
Za zmínku stojí i situace, kde Luke uklidňuje Maru, že světelný meč se nemůže vybít – Co by za to dal Mace Windu.
Bláznovo ujednání: Přes všechny výtky a drobné chybky, které se dají románu vyčíst, jde o velmi příjemné čtení. Nezamrzí ani opětovné ponoření se do příběhu. Co je dnes pro Thrawnovu trilogii ale příznačné, je cílová skupina. Standard toho, co bylo úžasné kdysi a co je dnes, se změnil. Jsme jako diváci a čtenáři otrlejší a máme vyšší nároky. Pohádkovost z Thrawnovy trilogie činí primárně dílo pro děti a právě ti mají šanci si jej užít nejvíc. Pokud bych měl nyní knihy doporučit dospělým, obzvláště v případě, že nejsou fanoušky Hvězdných válek, asi bych váhal a spíše je odkázal na trilogii od Crispinové či Karpyshyna. Důvodem, proč jsou první Zahnovy knihy tolik ceněné, je jejich přínos. Perfektní navázání na filmovou trilogii a nostalgie z toho plynoucí. Neznamená to však, že se jedná o to nejlepší, co rozšířené univerzum nabízí, i když tomu hodnocení kolikrát odpovídá.Zahnova trilogie byla průkopníkem. Ona a díla na ni bezprostředně navazující byly těmi, ze kterých si pozdější autoři brali ponaučení a snažili se vyvarovat jejich chyb. Dalo by se říct, že rozšířené universum si prošlo svojí evolucí. Nejdříve tu byl pomalý rozvoj a doba temna. Následovalo osvícenství v podobě Dědice Impéria a prudký rozmach. Každá další generace knih a komiksů byla lepší než ta předchozí. Dokud nenastala chvíle, kdy už se nebylo kam dál rozvíjet, a započal úpadek.
Rozšířené universum je mozaikou složenou z mnoha titulů. Stejně jak její jednotlivé kusy vycházely, by se měly i číst. Fanoušek by měl růst a mozaika s ním. Začínat jako novice sledujíc dobyvačné tažení velkoadmirála Thrawna, sílit společně s Lukovým novým řádem Jedi a teprve v dospělosti se dopracovavat k surovým a temným románům ze Staré Republiky a období Odkazu. Pokud jste onu dobu mladiství propásli, nevadí. Knihu si lze užít i tak. Jen je třeba se vrátit o pár let nazpět a své srdce plně otevřít fantasii.